Většina toho, co se od podivného wackenského léta v roce 2009 napsalo o RUNNING WILD, je, bohužel, pravda. Kapitán Kasparek udělal ze jména, které až do poslední možné chvíle prezentovalo hrdou heavymetalovou kapelu s dlouhou tradicí a zvukem jako hrom, věšák na nejrůznější posměšky a přesně trefované vtípky, které nicméně jen komentovaly holou skutečnost.

Neschopnost odpoutat se od dokola omílaných riffů ve středním tempu, chatrně podpíraných automatickým bubeníkem a zpovzdálí sledovaných velmi lacinou samoprodukcí, to byly zatraceně ostré šípy hluboko v hrudi každého pravověrného příznivce téhle kdysi jedinečné kapely.

A jestliže album „Shadowmaker“ toho všeho bylo názorným příkladem, pak jeho přímý následovník „Resilient“ (ehm, proč vlastně takový název?) jen dovysvětlil, že nic už nebude takové, jaké bývalo, a že od Rolfa se jen sotva dočkáme nějakého návratu do Královského přístavu, kde si v Hospodě u černé ruky můžete zahrát o smrt nebo slávu.

Naprosto jasně o tom vypovídá už obal patnáctého zářezu na hlavním stěžni, od nějž si (a chce se říct bůhvíproč) mnozí, snad pod vlivem tajemných vzkazů z nahrávacího studia, slibovali poctivý návrat ke kořenům. Prostý motiv „Adriana“ jen v jiné barevné verzi, než byl k vidění na singlu „Bad To The Bone“ z roku 1989 s pozadím alá „Ride The Lightning“, když třeba Andreas Marschall stále ještě dovede vymalovat (nejen pirátské) motivy jako víno? Dělá si z nás někdo srandu?

Dělá, a to přímo kapitán osobně. Obal samozřejmě kvality obsahu jen těžko zaručí, ale v případě novodobých RUNNING WILD je bohužel téměř dokonale vystihne. Jakýsi těžce pochopitelný šetřílkovský přístup (za nímž možná mimo jiné stojí i Rolfova neschopnost sebereflexe) nejspíš ovlivnil i další smutnou kapitolu o automatických bicích na nahrávkách hamburských pirátů a absenci nestranného pohledu na producentské židličce, přestože podle všeho lukrativní smlouva s vydavatelem by tohle všechno měla být schopná utáhnout.

Nestalo se však, a tak prakticky jako v pomyslném druhém pokračování již zmíněného neúspěšného návratu „Shadowmaker“ nasedáme v úvodní „Soldiers Of Fortune“ na hodnou metalovou/železniční mašinku, která nás svým tu více a tu méně opatrnějším způsobem jízdy stereotypně doveze až do cíle, sice bezpečně, zato ale téměř bez jakéhokoliv invenčního vzrušení.

Výjimky jsou vlastně jen dvě, a sice „The Drift“ a závěrečná multiposlyšená „Bloody Island“, obě složené a zahrané v duchu těch nejlepších runningwildovských tradic, samozřejmě s výjimkou bicích nástrojů. Být toho plná třičtvrtěhodina, říznutá nějakým tím intrem, předehrou a salvou z lodních kanónů, dalo by se říct, že takový návrat smysl rozhodně má.  Dvě skladby, na něž se oprávněně smrskává výčet pozitiv „Resilient“, za to ovšem nestojí ani omylem, a stávají se spíše smutnou obžalobou úpadku jednoho z největších bukanýrů kovového světa. Tak už se z toho, krucinál, Rolfe prober.